Je jedno místo, místo, o jehož kráse se zpívaly dlouhé písně a jehož krása byla chloubou světla....
Bylo to volné místo, člověk by řekl s ničím, ale byla na něm spousta přenádherných věci......
Rostla zde tráva, zelenější než kdekoliv jinde a květiny jejichž vůně byla líbeznější než jakákoliv jiná. Létaly zde nejbarevnější motýly a včely jež připravovaly nejsladší med na světě.
Vánek zde hladil tvář procházejících párů plných lásky a něhy a s ptáčky jim prozpěvoval zamilované melodie.
Ale jednoho dne to vše opadlo. Včelyčky přestaly vyrábět med ale začaly napadat lidi, vítl na louku ani páry nepouštěl jak silně je bil.
Jen trávy a květiny zůstaly stejné, ,,proč bychom se měnily, zůstanmě jaké jsme" pronesly květiny a tráva jim hned přikyvovala neb byla ozářena krásou oněch květin a snila že jednou bude také stejná.
Na pole začaly padat andělé důší.
Brzo jich bylo přes celičkou velikou louku.
Tváře měly zdrcené a jejich oči vyjadřovaly lítost,smutek a zoufalstvý zároveň.Jejich ruce byly zmožené a od krve jež zadržovaly když srdce prasklo.Měly dlouhé hávy jež dřív byly bělejší než sníh a třpitivější než rosa, ale ted byly zmuchlané, od krve, na mnoha místech protrhané a i na nich se odráželo utrení všech andělů.
Ale nejpozoruhodnější věcí na andělých bylo že ze zad jim dříve vycházela dvě překrásná mohutná křídla jimiž vzlétaly k onomu srdce kdykoliv prasklo a rukama se snažily ucpat ránu.
Ale niní, měly jen dva zpopelané začátky oněch křídel které je kdysy zdobyly a byly jejich chloubou, zbytek jim odpadl když odpadla naděje, když ono srdce puklo.
Ano, tyto andělé opatrovaly srdce jednoho chlapce, byl to pouhopouhý chlapeček, nebyl ani tak chtrý jako Řečtí fyzikové a ani tak krásný jako králové svích zemý ba naopak, byl hloupý až ostuda a jeho vzhledu se všichni za jeho zády posmívaly.
Ale bylo zde děvče, ano, to byl opak, byla chytřejší než všichni fylozofové dohromady, a krásnější než samo slunce.
Ó jak jí chlapeček miloval, miloval jí k zbláznění ale přitom věděl co on sám jest za zrůdu. Ona ho také měla ráda, aspon to říkala a chlapeček tomu věřil, bál se co by si udělal kdyby tomu nevěřil.
Byly spolu ale chlapeček jak jí miloval, o to více jí ubližoval, nechtěl, ale bylo tomu tak, a chlapeček z srdce krvácel a prosil slunce aby ho učinila lepším, aby s ním mohlo být děvče štastné a aby jí přestal ubližovat.
Ale slunce ho nevysléchalo a chlapeček byl z toho v srdci moc smutný že nemůže být jak ona aby spolu byly štastní.
Chlapeček když byl smutný, moc smutný tak si ubližoval, někdy si dal kousek uhlíku na ruku a čekal až se spálý nebo si ostrýmy kamýnky rozřezával svoje tlapky.
Děvče o tom vědělo a mnohokrát prosilo chlapečka aby to už nedělal, aby si už neubližoval, a chlapeček jí tak miloval, že jí vždy slíbil že uposlechne.....
Ale vždy když bylo děvče smutné, za což většinou mohl on sám a tím se to jen horšilo, si chlapeček opět něco provedl. i on sám byl smutný že tomu tak je, že si ubližuje, ale víc ho trápilo že zas neuposlechl ono děvče jež tak šíleně miloval.
Děvčátko bylo vždy smutné když se dozvědělo že si chlapeček něco provedl a chlapeček prosil o odpuštění se slzamy v očích. děvčátko ho mělo rádo a také vědělo jaký je chlapeček hloupoučký a tak vždy prominulo.
Jednou, bylo děvče a chlapečkem venku, a samy hvězdy jim tu noc propůjčily svou zář. Tak byl chlapeček štastný že ti andělé jež opatrovaly jeho srdce se zaradovaly jak se srdce zpevnilo a zaradovaly se když myslili že už nikdy nepukne.
Chlapeček i děvče se koukaly vzhůru na ty hvězdy a chytré děvče ukazovalo chlapečkovy kde jsou jaké souhvězdí a co jak funguje....
Chlapeček pramálu rozuměl ale ani jednomu to nevadilo pač oba byly spolu v obejmutí miujíc se víc než nekonečno má mil a věčnost roků.
A najednou padala hvězda, krásná t byla hvězda a chlapeček si zapřál: ,,kéž bych byl již dobrý a děvče se mnou bylo štastné".
Ano, toto si zapřál, víc nechtěl, nevíme co si přálo děvče ale to ani chlapečka nezajímalo, přál si jen aby hvězdička jeho tužbu splnila.
Ale to mu nebylo přáno, druhý den děvče propuklo smuku a chlapeček byl tak smutný až si ublížil více než kdy předtím a ve tmě strávil celý dlohý to den, skoro zešílel a proplakal tolik slz kolik jen při déšti padne a kolik jen moře kapek obnáší.
Ale pak opět nastal večer a chlapeček po dni stráveném pouze se samotou byl opět venku a vzhlížel k záři hvězd vzlikajíc a zoufajíc proč je on trestán a proč jen ubližuje, opět totiž děvčátku ublížil, musel to být on, kdo jiný? proč by jinak děvče mělo po tom večeru závoj smutku? Ano, to on jí ublížil, i tím že si opět ublížil.
Byl tam sám a děvčátko přišlo. Slzu sic neuronilo ale její srdce plakalo, stejně jako chlapečkovo. Předlouho si povídaly a chlapeček na kolenou opět žadonil o odpuštění, a děvčátko mu ho opět udělilo, a celý večer a začátek noci byly spolu, za ruku se držíc a jejich duše dotýkajích se navzájem.
A kdož ke spánku děvčátko ulehlo v obětí chlapečka, bylo to jako kdyby všechna krása světa chlapečkovy se dostala...jednou se děvčátko překulilo a ruku dala hřbetem vzhůru na chlapečkův hrudník, chlapeček jí za ruku vzal, a pevně jí svíral.
Když už bylo pozdě, a děvčátko tak spalo, řekl si chlapeček že nechá děvčátko prospat a pustil děvčátko za ruku přpravujíc se k odchodu, ale pak nastala věc jež chlapečkovo srdce obměkčilo jak jen mohlo, děvčátko cítíc že už za ruku drženo není zatřáslo ručkou a nesouhlasně zamručela, vzal jí tedy chapeček opět za ručku a děvče se k němu ještě více přitisklo a spalo dále....
Ano, bylo to krásné, nejkrásnější den chlapečkova života.
Ale druhý den bylo to samé, děvče se rozesmutnilo, ale tentokrát to již neskončilo tak, jak posledně, děvče ani za smutným a zoufalým chlapcem jež jí opět ublížil nepřišlo a v té temnotě ho státi nechalo.
Chlapeček se omlouval slunci a žadonil ho aby ho zabilo neb on už jí nechtěl více ubližovat.
Ale slunce i niní ho nechalo. srdce mu puklo a andělům jej se snažily ho držet se ulomila křídla a padly na to pole, pole padlých andělů, andělů jež se snažily držet chlapečkovo srdce.
Zoufají, ale už nikdy nevzlétnou a chlapeček již své srdce těžko najde. Je ztraceno tím, jak děvčátko miluje.
Niní tam andělé leží, jsou zoufalí, a plakají nad zlomenýmy křídly jež už nenarůstají.
Chlapeček ho ale již nechce pač tak tužebně děvčátko miluje, že smrt by pro jeho duši byla malým trestem za to, že by děvčátku opět ublížil.
Byl moc hloupý na to, aby věděl jak děvčátku ubližuje, ale na to, aby věděl, že není možnost na to aby přestal, pobral rozumu až až.
Rád by se rozloučil, aleto by padl i on sám.
Neví co dělat, ví jen, že jeho andělé leží na poli bez křídel a zoufají že srdce se rozpadlo.
,,Láska nejspíš není pro hlupáky" dumaly zoufalý andělé jež věděly že ikdyž se chlapeček tak toužebně snaží být dobrý, nikdy dobrý nebude a bude všem, a obzvlášť děvčeti pořád ubližovat aniž by věděl jak to zarazit.
má li i děvče anděly svého srdce, mohly by tyto vyzvednou a dát jím jedno křídlo, ale proč by děvče jež oplývá krásou a kypý chytrostí chtělo takovou zrůdu, takovou karikaturu člověka?
Nechtělo, není možnost, neví se proč niní tak činilo, ale jak by mohlo chlapečka chtít po tom co jí ubližoval?
Chlapeček nechce ubližovat, udělá cokoliv aby to zarazil, ale je vidno, že radost, není zrůdam jako on určena.
Chudáci andělé, promiňte mi, omlouvám se, omlouvám se za to, že jsem zrůda.
J.Rodriguez