Žila byla jedna dívka, krásnější než jakákoliv růže a s vlasy jak nejzářivější paprsky jarního slunce, její srdce, bylo tak čisté jak ten nejčistší jarní potuček, ano, tak čiré a laskavé bylo. A to byla ona, s krásou princezen a moudrostí boha ona byla obalena a viděti úsměv na její tváři bylo dosáhnoout nejvyšího mocenstvý ze všech.
Ale ikdyž byla dokonalá, neměla tolik přátel kolib by zasluhovala, možná jen nevěděla jaká je jedinečně hezká i v duši i v tváři, neboť se velmy často lidí zdržovala protože myslila že lidé ji nechtějí.
Byl to jen blud v její jinak neposkvrněné duši, ale jaká škoda to byla že o kráse jí se málokdo dozvěděl....
Jednou tak šla po městě a najednou vidíc svou přítelkyni ležíc nale na zemy se za ní rozběhla a ptá se copak se stalo....Postava zvedla se a vzhlédla k ní, ale nebyla to její kamarádka, ale byl to její dávný přítel...Byl celý od špíny a bláta a ldié do něj kopaly za jeho ošklivost a zlou povahu. Nebyl takový vždycky, stalo se to z něj po tom co po dlohé době byl opět sám, ale trvalo už to měsíce, bylo tedy zřejmé jaký hrozný a labilní člověk to je.
Ale dívka se jen usmála a nastavila mu hřejivé objetí...Ano to se pak ted to se pak ten zlosyn jež škaredostí předháněl i čarodice a hrůzným počtem bradavic a ošklivé znetvořené lidi po strašlivých událostech měl krásně. Nic mu nechybělo a tu dobu co ho dívka měla v obětí se měl tak krásně, až i samy hvězdy truchlyly po takovém luxusu...
Tím víc jak předtím ublížený v špíně ležel se niní zamiloval do té dívky...
Proto mu tolik přirostla k srdci a on se cítil jako by vzal tten nejpevnější řetěž a přivázal se k jejímu srdci aby byly navždy spolu, tak to cítil on a bál se tomu nevěřit....
Ale stějně v hlouby duše, to byl jen zrůdný žebrák, a bohužel si to moc dobře uvědomoval.....Věděl, že lidí, jež se dotkl jen ublížíl a stejnak věděl že ublíží i dívce ale tak jí miloval a tak silně byl přivázán jejímu srdci že s ní byl a chcel s ní býti co nejvíce to šlo.
Nakonec i ona mu řekla že ho miluje. Jak krásná chvíle to pro toho bídníka byla. Krásnka tak že srdce té potvory se zdálo jako nejštastnější v celém nekonečném vesmíru.
I spolu byly a žebrák jí miloval až k zbláznění a vždy když byla ona smutná, on byl smutnější, vždy když ona se trápila, onse pro ní trápil víc a tak jí miloval.
Dívka věděla ale co bylo na žebákovy nejhorší...To, že když se trápil, tak si musel ublížit...Ale když byl jen žebrák, tak mu stačily drobné ubližení a ubližoval si jen lehce nabroušeným kamínkem, ale když byl s dívkou tak se vždy trápil, protože se trápí děvče, tak moc, až to musel ubližovat hodně, opravdu hodně, a když po ruce nebyl kamínek, tak vzal hořící zbytky tabáka v cigaretě a o ruku je zhasil. Nebo vzal kružítko, onu bájnou matamatickou pomůcku a ruku si jí pobodal....
A dívka ho prosila aby to nikdy neudělal znovu, ale on vždy když byl z dívky smutný tak musel, jinak by to bylo s ním zlé.
Někdy tak trpěl že den byl zavřen jen u sebe v pokojí potmě zírajíc v sny ve své hlavě a šeptavé hlasy ve svých uších...
Jednou mu hvězdy pověděly že je labilní. A nejhorší a tom bylo že on to o sobě věděl...
A pak náhle, děvčátko pod bolestí jež na ní žebrák vystavoval svou ohavností zesmutnělo a přestalo mít žebráka rádo....
Žebrák se snažil nevěřit ale věděl že zrůdam jako on není láska souzená.
A tak jak silně byl uvázán na srdci té dívky tak tak prudce ho pomlátily řetězy utrhujíc se od srdce děvčete.
A je to tu znovu. Jsem opět jen žebrák, a byl jsem snílek když jsem myslel že nebudu, že mě ta dívka z toho vytáhne. Prosím zabte mne, prosím všechny kolemjdoucí na ulici ale kdo by vyslíchal přání žebráka....
Ikdyž mě nikdo nezabije, umírám, umírám sám v sobě. Jak já byl s ní chvýlemy tak štastný, až jsem nad hvězdy vzlétal. Jsem psycho, držte se prosím ode mně dále, neskončily byste dobře kdybyste byly se mnou, a to nežertuji.
Promin, že jsem ti nák ubližoval, nechtěl jsem, nechtěl jsem býti tím co jsem....
Ty jsi moje děvče dokonalá, a já jen zůdný žebrák jež je spodinou lidstva a dobro nezná jeho jméno. Jen ubližuji, nehci již ubližovat, prosím nenuť mě ubližovat už nechci.
Zabte mne, budu rád.
J.Rodriguez