Spolek Anonymních psychopatů

Žila byla jedna dívka, krásnější než jakákoliv růže a s vlasy jak nejzářivější paprsky jarního slunce, její srdce, bylo tak čisté jak ten nejčistší jarní potuček, ano, tak čiré a laskavé bylo. A to byla ona, s krásou princezen a moudrostí boha ona byla obalena a viděti úsměv na její tváři bylo dosáhnoout nejvyšího mocenstvý ze všech.
Ale ikdyž byla dokonalá, neměla tolik přátel kolib by zasluhovala, možná jen nevěděla jaká je jedinečně hezká i v duši i v tváři, neboť se velmy často lidí zdržovala protože myslila že lidé ji nechtějí.
Byl to jen blud v její jinak neposkvrněné duši, ale jaká škoda to byla že o kráse jí se málokdo dozvěděl....
Jednou tak šla po městě a najednou vidíc svou přítelkyni ležíc nale na zemy se za ní rozběhla a ptá se copak se stalo....Postava zvedla se a vzhlédla k ní, ale nebyla to její kamarádka, ale byl to její dávný přítel...Byl celý od špíny a bláta a ldié do něj kopaly za jeho ošklivost a zlou povahu. Nebyl takový vždycky, stalo se to z něj po tom co po dlohé době byl opět sám, ale trvalo už to měsíce, bylo tedy zřejmé jaký hrozný a labilní člověk to je.
Ale dívka se jen usmála a nastavila mu hřejivé objetí...Ano to se pak ted to se pak ten zlosyn jež škaredostí předháněl i čarodice a hrůzným počtem bradavic a ošklivé znetvořené lidi po strašlivých událostech měl krásně. Nic mu nechybělo a tu dobu co ho dívka měla v obětí se měl tak krásně, až i samy hvězdy truchlyly po takovém luxusu...
Tím víc jak předtím ublížený v špíně ležel se niní zamiloval do té dívky...
Proto mu tolik přirostla k srdci a on se cítil jako by vzal tten nejpevnější řetěž a přivázal se k jejímu srdci aby byly navždy spolu, tak to cítil on a bál se tomu nevěřit....
Ale stějně v hlouby duše, to byl jen zrůdný žebrák, a bohužel si to moc dobře uvědomoval.....Věděl, že lidí, jež se dotkl jen ublížíl a stejnak věděl že ublíží i dívce ale tak jí miloval a tak silně byl přivázán jejímu srdci že s ní byl a chcel s ní býti co nejvíce to šlo.
Nakonec i ona mu řekla že ho miluje. Jak krásná chvíle to pro toho bídníka byla. Krásnka tak že srdce té potvory se zdálo jako nejštastnější v celém nekonečném vesmíru.
I spolu byly a žebrák jí miloval až k zbláznění a vždy když byla ona smutná, on byl smutnější, vždy když ona se trápila, onse pro ní trápil víc a tak jí miloval.
Dívka věděla ale co bylo na žebákovy nejhorší...To, že když se trápil, tak si musel ublížit...Ale když byl jen žebrák, tak mu stačily drobné ubližení a ubližoval si jen lehce nabroušeným kamínkem, ale když byl s dívkou tak se vždy trápil, protože se trápí děvče, tak moc, až to musel ubližovat hodně, opravdu hodně, a když po ruce nebyl kamínek, tak vzal hořící zbytky tabáka v cigaretě a o ruku je zhasil. Nebo vzal kružítko, onu bájnou matamatickou pomůcku a ruku si jí pobodal....
A dívka ho prosila aby to nikdy neudělal znovu, ale on vždy když byl z dívky smutný tak musel, jinak by to bylo s ním zlé.
Někdy tak trpěl že den byl zavřen jen u sebe v pokojí potmě zírajíc v sny ve své hlavě a šeptavé hlasy ve svých uších...
Jednou mu hvězdy pověděly že je labilní. A nejhorší a tom bylo že on to o sobě věděl...
A pak náhle, děvčátko pod bolestí jež na ní žebrák vystavoval svou ohavností zesmutnělo a přestalo mít žebráka rádo....
Žebrák se snažil nevěřit ale věděl že zrůdam jako on není láska souzená.
A tak jak silně byl uvázán na srdci té dívky tak tak prudce ho pomlátily řetězy utrhujíc se od srdce děvčete.
A je to tu znovu. Jsem opět jen žebrák, a byl jsem snílek když jsem myslel že nebudu, že mě ta dívka z toho vytáhne. Prosím zabte mne, prosím všechny kolemjdoucí na ulici ale kdo by vyslíchal přání žebráka....
Ikdyž mě nikdo nezabije, umírám, umírám sám v sobě. Jak já byl s ní chvýlemy tak štastný, až jsem nad hvězdy vzlétal. Jsem psycho, držte se prosím ode mně dále, neskončily byste dobře kdybyste byly se mnou, a to nežertuji.
Promin, že jsem ti nák ubližoval, nechtěl jsem, nechtěl jsem býti tím co jsem....
Ty jsi moje děvče dokonalá, a já jen zůdný žebrák jež je spodinou lidstva a dobro nezná jeho jméno. Jen ubližuji, nehci již ubližovat, prosím nenuť mě ubližovat už nechci.
Zabte mne, budu rád.
J.Rodriguez

Je jedno místo, místo, o jehož kráse se zpívaly dlouhé písně a jehož krása byla chloubou světla....
Bylo to volné místo, člověk by řekl s ničím, ale byla na něm spousta přenádherných věci......
Rostla zde tráva, zelenější než kdekoliv jinde a květiny jejichž vůně byla líbeznější než jakákoliv jiná. Létaly zde nejbarevnější motýly a včely jež připravovaly nejsladší med na světě.
Vánek zde hladil tvář procházejících párů plných lásky a něhy a s ptáčky jim prozpěvoval zamilované melodie.
Ale jednoho dne to vše opadlo. Včelyčky přestaly vyrábět med ale začaly napadat lidi, vítl na louku ani páry nepouštěl jak silně je bil.
Jen trávy a květiny zůstaly stejné, ,,proč bychom se měnily, zůstanmě jaké jsme" pronesly květiny a tráva jim hned přikyvovala neb byla ozářena krásou oněch květin a snila že jednou bude také stejná.
Na pole začaly padat andělé důší.
Brzo jich bylo přes celičkou velikou louku.
Tváře měly zdrcené a jejich oči vyjadřovaly lítost,smutek a zoufalstvý zároveň.Jejich ruce byly zmožené a od krve jež zadržovaly když srdce prasklo.Měly dlouhé hávy jež dřív byly bělejší než sníh a třpitivější než rosa, ale ted byly zmuchlané, od krve, na mnoha místech protrhané a i na nich se odráželo utrení všech andělů.
Ale nejpozoruhodnější věcí na andělých bylo že ze zad jim dříve vycházela dvě překrásná mohutná křídla jimiž vzlétaly k onomu srdce kdykoliv prasklo a rukama se snažily ucpat ránu.
Ale niní, měly jen dva zpopelané začátky oněch křídel které je kdysy zdobyly a byly jejich chloubou, zbytek jim odpadl když odpadla naděje, když ono srdce puklo.
Ano, tyto andělé opatrovaly srdce jednoho chlapce, byl to pouhopouhý chlapeček, nebyl ani tak chtrý jako Řečtí fyzikové a ani tak krásný jako králové svích zemý ba naopak, byl hloupý až ostuda a jeho vzhledu se všichni za jeho zády posmívaly.
Ale bylo zde děvče, ano, to byl opak, byla chytřejší než všichni fylozofové dohromady, a krásnější než samo slunce.
Ó jak jí chlapeček miloval, miloval jí k zbláznění ale přitom věděl co on sám jest za zrůdu. Ona ho také měla ráda, aspon to říkala a chlapeček tomu věřil, bál se co by si udělal kdyby tomu nevěřil.
Byly spolu ale chlapeček jak jí miloval, o to více jí ubližoval, nechtěl, ale bylo tomu tak, a chlapeček z srdce krvácel a prosil slunce aby ho učinila lepším, aby s ním mohlo být děvče štastné a aby jí přestal ubližovat.
Ale slunce ho nevysléchalo a chlapeček byl z toho v srdci moc smutný že nemůže být jak ona aby spolu byly štastní.
Chlapeček když byl smutný, moc smutný tak si ubližoval, někdy si dal kousek uhlíku na ruku a čekal až se spálý nebo si ostrýmy kamýnky rozřezával svoje tlapky.
Děvče o tom vědělo a mnohokrát prosilo chlapečka aby to už nedělal, aby si už neubližoval, a chlapeček jí tak miloval, že jí vždy slíbil že uposlechne.....
Ale vždy když bylo děvče smutné, za což většinou mohl on sám a tím se to jen horšilo, si chlapeček opět něco provedl. i on sám byl smutný že tomu tak je, že si ubližuje, ale víc ho trápilo že zas neuposlechl ono děvče jež tak šíleně miloval.
Děvčátko bylo vždy smutné když se dozvědělo že si chlapeček něco provedl a chlapeček prosil o odpuštění se slzamy v očích. děvčátko ho mělo rádo a také vědělo jaký je chlapeček hloupoučký a tak vždy prominulo.
Jednou, bylo děvče a chlapečkem venku, a samy hvězdy jim tu noc propůjčily svou zář. Tak byl chlapeček štastný že ti andělé jež opatrovaly jeho srdce se zaradovaly jak se srdce zpevnilo a zaradovaly se když myslili že už nikdy nepukne.
Chlapeček i děvče se koukaly vzhůru na ty hvězdy a chytré děvče ukazovalo chlapečkovy kde jsou jaké souhvězdí a co jak funguje....
Chlapeček pramálu rozuměl ale ani jednomu to nevadilo pač oba byly spolu v obejmutí miujíc se víc než nekonečno má mil a věčnost roků.
A najednou padala hvězda, krásná t byla hvězda a chlapeček si zapřál: ,,kéž bych byl již dobrý a děvče se mnou bylo štastné".
Ano, toto si zapřál, víc nechtěl, nevíme co si přálo děvče ale to ani chlapečka nezajímalo, přál si jen aby hvězdička jeho tužbu splnila.
Ale to mu nebylo přáno, druhý den děvče propuklo smuku a chlapeček byl tak smutný až si ublížil více než kdy předtím a ve tmě strávil celý dlohý to den, skoro zešílel a proplakal tolik slz kolik jen při déšti padne a kolik jen moře kapek obnáší.
Ale pak opět nastal večer a chlapeček po dni stráveném pouze se samotou byl opět venku a vzhlížel k záři hvězd vzlikajíc a zoufajíc proč je on trestán a proč jen ubližuje, opět totiž děvčátku ublížil, musel to být on, kdo jiný? proč by jinak děvče mělo po tom večeru závoj smutku? Ano, to on jí ublížil, i tím že si opět ublížil.
Byl tam sám a děvčátko přišlo. Slzu sic neuronilo ale její srdce plakalo, stejně jako chlapečkovo. Předlouho si povídaly a chlapeček na kolenou opět žadonil o odpuštění, a děvčátko mu ho opět udělilo, a celý večer a začátek noci byly spolu, za ruku se držíc a jejich duše dotýkajích se navzájem.
A kdož ke spánku děvčátko ulehlo v obětí chlapečka, bylo to jako kdyby všechna krása světa chlapečkovy se dostala...jednou se děvčátko překulilo a ruku dala hřbetem vzhůru na chlapečkův hrudník, chlapeček jí za ruku vzal, a pevně jí svíral.
Když už bylo pozdě, a děvčátko tak spalo, řekl si chlapeček že nechá děvčátko prospat a pustil děvčátko za ruku přpravujíc se k odchodu, ale pak nastala věc jež chlapečkovo srdce obměkčilo jak jen mohlo, děvčátko cítíc že už za ruku drženo není zatřáslo ručkou a nesouhlasně zamručela, vzal jí tedy chapeček opět za ručku a děvče se k němu ještě více přitisklo a spalo dále....
Ano, bylo to krásné, nejkrásnější den chlapečkova života.
Ale druhý den bylo to samé, děvče se rozesmutnilo, ale tentokrát to již neskončilo tak, jak posledně, děvče ani za smutným a zoufalým chlapcem jež jí opět ublížil nepřišlo a v té temnotě ho státi nechalo.
Chlapeček se omlouval slunci a žadonil ho aby ho zabilo neb on už jí nechtěl více ubližovat.
Ale slunce i niní ho nechalo. srdce mu puklo a andělům jej se snažily ho držet se ulomila křídla a padly na to pole, pole padlých andělů, andělů jež se snažily držet chlapečkovo srdce.
Zoufají, ale už nikdy nevzlétnou a chlapeček již své srdce těžko najde. Je ztraceno tím, jak děvčátko miluje.
Niní tam andělé leží, jsou zoufalí, a plakají nad zlomenýmy křídly jež už nenarůstají.
Chlapeček ho ale již nechce pač tak tužebně děvčátko miluje, že smrt by pro jeho duši byla malým trestem za to, že by děvčátku opět ublížil.
Byl moc hloupý na to, aby věděl jak děvčátku ubližuje, ale na to, aby věděl, že není možnost na to aby přestal, pobral rozumu až až.
Rád by se rozloučil, aleto by padl i on sám.
Neví co dělat, ví jen, že jeho andělé leží na poli bez křídel a zoufají že srdce se rozpadlo.
,,Láska nejspíš není pro hlupáky" dumaly zoufalý andělé jež věděly že ikdyž se chlapeček tak toužebně snaží být dobrý, nikdy dobrý nebude a bude všem, a obzvlášť děvčeti pořád ubližovat aniž by věděl jak to zarazit.
má li i děvče anděly svého srdce, mohly by tyto vyzvednou a dát jím jedno křídlo, ale proč by děvče jež oplývá krásou a kypý chytrostí chtělo takovou zrůdu, takovou karikaturu člověka?
Nechtělo, není možnost, neví se proč niní tak činilo, ale jak by mohlo chlapečka chtít po tom co jí ubližoval?
Chlapeček nechce ubližovat, udělá cokoliv aby to zarazil, ale je vidno, že radost, není zrůdam jako on určena.
Chudáci andělé, promiňte mi, omlouvám se, omlouvám se za to, že jsem zrůda.

J.Rodriguez